„Krása hor se skrývá v jejich tichu.“

Himálaj je nejčastější důvod, proč se cestovatelé vydávají do Nepálu. A není čemu se divit. Kde jinde na světě se nachází takové množství velikánů, včetně toho nejvyššího, střechy světa, hory Everest. V překladu sanskrtský název Himálaj znamená “Domov sněhu”. Za jasného počasí lze i z hlavního města Káthmándú zahlédnout bílé čepičky hor. Pohoří vzniklo pohybem dvou kontinentálních desek (zasouváním indické desky pod euroasijskou) a měří neuvěřitelných 2400 kilometrů, s šířkou v rozmezí 180 až 320 kilometrů. Kromě Nepálu Himálaj zasahuje na území Číny, Tibetu, Bhútánu, Indie a Pákistánu.

V Nepálu je nespočet trekkingových tras, různě dlouhých a náročných. Vybere si každý. Když jsem se rozhodovala, kterou trasu si vybrat, měla jsem celkem jasno. Chci takovou, která není komerčně profláknutá a plná turistů (mezi ně patří okruh okolo Annapuren a výstup do základního tábora Everestu), abych měla možnost se setkat s tibetskou kulturou a další má podmínka byla, aby se šel okruh, protože nemám ráda jít stejnou cestou tam i zpátky. Okruh okolo hory Manaslu mé požadavky splnil na 100%. Byla to trefa do černého (nebo možná do bílého?).

Cestování lokálním autobusem aneb i cesta může být cíl

Všechno je připraveno k odjezdu. Z Káthmándú jedeme směrem na východ země (stejný směr jako se jezdí do oblíbené Pokhary) “delux” autobusem do městečka Arughat. Příponu delux bych ještě ráda okomentovala. Tyto dálkové autobusy vypadají na první pohled stejně, jako ty bez přípony delux, ale uvnitř je plně funkční wifi, LCD televize a každá sedačka má malý větráček, tedy “klimatizaci“. Cesta do Arughatu trvala asi 7 hodin a celou dobu jsem fascinovaně koukala na cvrkot kolem, takže jsem si ani nedovolila zamhouřit oči a zdřímnout si. V autobuse se dveře nezavírají a stále je směrem ven nakloněn prodavač jízdenek, aby kontroloval cestu a zároveň komunikoval s řidičem a případně jej navigoval. Asi polovinu cesty jsme jeli po dálnici, kterou se v Nepálu označuje silnice, kterou bych na naše poměry srovnala s vesnickou polňačkou, kde je maximální možná rychlost 50km/hod. Cesta je prašná a vytížená v obou směrech jízdy. Část cesty se jako had klikatila do kopce a had se v jednu chvíli objevil také na cestě. Nicméně záhadně zmizel pod autobusem a už se nenašel. Trochu zavládla panika, jestli náhodou nevlezl do autobusu. Zakazuji si v myšlenkách jakkoliv situaci analyzovat a rozptyluju se výhledem z okna na kaskádovitá rýžová políčka a hory. Zjišťuju, že nepálští řidiči se s tím moc nemažou a jsou schopni předjíždět v každé situaci, včetně nepřehledných zatáček a dlouhých kolon nákladních vozů. Nevím, co je lepší, jestli hledat hada v buse, nebo sledovat adrenalinové předjíždění. Vzpomněla jsem si na turistického průvodce řady Rough Guides, které vydává nakladatelství Jota, kde mezi seznamem “zajímavosti, které nesmíte v Nepálu minout” byla také zmíněna jízda lokálním autobusem. Už chápu proč. Najednou asfalt skončil a drkotali jsme se prašnou nezpevněnou cestou rychlostí maximálně 20 kilometrů v hodině.

V Arughatu jsme se přesunuli z autobusu do jeepu a to teprve začalo safari. Zahráli jsme si hru, kolik lidí se vejde do jednoho auta 🙂 Využito je každého místečka. Pasažéři sedí na korbě i na střeše. Jeden z pasažérů dokonce vlaje venku držící se za dveřní rám auta u řidiče a ještě si k tomu s námi vesele povídá o počasí. Po hodinové cestě, kde jsme několikrát brodili řeku, míjeli kozy a krávy, jsme dorazili k našemu ubytování v Soti Khola (ve výšce 710 m). Krásné místo u řeky Buri Gandaki s výhledem na kopce. Usínám za doprovodu hučící řeky.

Spím do doby, než mě probudí zvláštní šramocení u hlavy. Okamžitě vystřelím z postele, div se nezabiju v zamotaném spacáku a z bezpečné vzdálenosti sleduji švába, velkého jak hovado. V záchvatu paniky beru trekařskou tyčku a mlátím do stěny, div se neprobourám ke spícím sousedům. Šváb je poctivě rozsekaný na cucky. Jdu si znovu lehnout. Ještě zkontroluju čas na mobilu. Tři hodiny ráno, no paráda. Po chvíli ležení v černočerné tmě slyším opět švábí kroky. Ha! Rozsvítím čelovku a je tam! Hned vedle dveří, které nemají žádné těsnění a vlastně by jimi prolezla i kočka (ale ne ta moje osmikilová :-). No já se asi pos–u. Naštěstí v Soti Khola funguje internet. Ptám se pana Googla, co odpuzuje šváby. Hmm, hřebíček s sebou fakt nemám, jinak bych si s ním vystlala celou postel. “Zavolat deratizéry”, tak to je v Nepálu rada nad zlato. Prý světlo je odpuzuje! To můžu vyzkoušet okamžitě. Rozsvěcuju světlo v pokoji, přes oči si vážu šátek a do uší si raději dávám špunty, ať už radši nic neslyším a spím až do ranního rozbřesku. Ještě před usnutím se stihnu v duchu omluvit místním za účet za elektřinu. Od prvního dne tuším, že tahle výprava bude výzva a to ne ve smyslu nachozených kilometrů. 

Prašnou cestou do Khorlabesi

Druhý den se vydáváme proti proudu řeky Buri Gandaki. Stále jsme v nížině, nadmořská výška nepřesahuje 1000 metrů a jsme níže než hlavní město Káthmándú, které leží v 1400 metrech nad mořem. Krajina je zelená, protkaná terasovitými políčky, vidíme vysoké vodopády a prvně se procházíme po visutém lanovém mostu. Jdeme po prašné cestě mírným stoupáním a občas nás míjejí autobusy.
V zatáčce u silnice sedí žena na hromádce kamínků. V ruce má kladívko, kterým velký kámen štěpí na menší kousky. Opodál stojí se zkříženými pažemi na prsou muž, vedle sebe má nůši a čeká až si ji bude moci naplnit. Tahle scenérie je k vidění během túry několikrát.

Jagat (1410m), vesnice s růžovým hotelem

Den třetí. Noc jsem přežila, žádná návštěva švábů, ani jiných havětí. Pouze při nazouvání bot z nich vyběhla dlouhonohá tarantule. Zákeřné a nečekané. Vycházíme v 7 ráno po vydatné snídani (dávám si můj oblíbený čaj masala s mlékem a výbornou vaječnou-bramborovou omeletu). Zastavujeme se ve vesničce Tatopani, kde se nachází horký pramen. Smočíme si nohy ve vodě, která má odhadem 40 stupňů. Cesta vede dále stoupáním podél řeky. Visuté mosty, políčka s marihuanou, vesničky, krávy na cestě, kozí smečka, kolona mulů, kterou jsme viděli na protější cestě a dále ji potkali ve vesnici Jagat. Terén byl mnohem zábavnější. Šli jsme více lesem, přes několik lanových mostů a suťoviště, korytem řeky, kde nás z obou stran obklopovaly vysoké hory.

Největší hrdinové jsou nosiči, kteří nám pomáhají se spacáky a věcmi. V naší skupince sedmi lidí máme nosiče dva. Tihle borci mají na zádech asi 20 kilo, jsou neustále veselí a chodí nejrychleji.

Dnes jsem objevila svoji Shangri-lu, tak v naší skupince označujeme místo prvotřídní kvality, které se nám líbí a kde bychom klidně zůstali půl života. Dáváme si pauzu na oběd, tradiční nepálské jídlo Dal Bhat (rýže s čočkovou polévkou, kari a nakládanou zeleninou, tzv.pickles) a kocháme se výhledem.

Cesta do Deng (1870m) přes Phillim

Mula je kříženec koně a osla a v horách slouží jako dopravní prostředek k převážení čehokoliv, například jídla nebo stavebního materiálu. Kolony mulů potkáváme často. Je potřeba se stádu vyhnout a postavit se nad stezku do kopce, nikdy pod stezku a pod kolonu, jinak hrozí riziko skopnutí dolů. Tyhle zvířátka vypadají sice nevinně, ale dokáží být velice agresivní.
Vysledovali jsme, že součástí kolony je vždy “French guy”. Takto označujeme zvíře, které jde na pohodičku, vlastním tempem, úplně na konci kolony, někdy i několik metrů za, případně si razí svoji originální cestu mimo hlavní trasu. Pozn. tohle v žádném případě není narážka na Francouze ani na jejich způsob práce.

Procházíme vesničkou, kde potkáváme děti. Spoustu dětí. Nepálské děti jsou velmi roztomilé, vlastně jako všechny děti. Jsou od hlíny, usoplené a každý si je rád fotí. Pro tahle setkání mám s sebou bonbony a sladkosti. Položím několik bonbónů do natažených drobných ruček. Rychle se naše návštěva rozkřikne, protože během deseti minut jsou u naší výpravy děti z celé vesnice. Spojují dlaně k sobě a šišlají “namaste, namaste, chocolate”. 

Dáváme si obědovou pauzu v místním teahouse (označení pro místní penziony, kde se dá najíst i přespat). Stěna místnosti je vyzdobena různými obrázky hor. Zaujme mě kalendář s fotkami z české expedice na horu Manaslu. S nadšení sundávám kalendář ze stěny a netuším, co se za ním skrývá za překvapení. Najednou ze zdi vyskočí pavouk velikostí dlaně a podobou tarantule. On padá směrem dolů na podlahu a já skáču nahoru na stůl a málem Abdulovi, který si dává oběd, za krk. Zvukovým výlevem přivolám okolí a pan majitel jen mávne ledabyle rukou a zasměje se “our home pet”😂 Myslím, že mě tady nehrozí výšková nemoc, ale spíše infarkt.

Ubytování máme v místě zvaném Windy Valley. K večeři si dávám houbovou pizzu z čerstvých, pravděpodobně místních hub. Tohle je must eat, pokud se někdy dostanete na stejné místo. Večer nám už přituhuje, krátké rukávy měníme za dlouhé a nasazujeme pletené kulichy. Dřevěné chatičky jsou jako vojáci postaveny vedle sebe v řadě. Vše je slyšet, tak si tu horskou pospolitost užívám se špunty v uších 🙂 Propojenost místa je na všech možných úrovních. V momentě, kdy někdo prochází kolem chatky, houpe se celá základna, takže si připadám jako na lodi.

Namrung (2650m) a bílé horské štíty

Tento den nás čeká necelých 20 kilometrů, přechod z vesnice Deng do vesničky Namrung (2650m). Mimo venkovní teplotu se mění ráz krajiny a poprvé vidíme zasněžené kopečky. Cestou míjíme růžové a červené Rhododendrony (pěnišníky). V přírodě jsem je ještě nikdy neviděla, pouze v zahradních parcích. Místní prohlašují červené květy druhu Rododendron Arboreum za národní symbol.

Lho (3180m) a hora Manaslu

Ochutnala jsem k snídani tibetský chleba se sázeným vejcem. Tibetský chleba mě velmi připomíná svojí konzistencí i chutí langoš. Lze ho jíst jak s vaječnou omeletou, tak i nasladko s džemem nebo arašídovým máslem. Po snídani jsme se vydali z vesnice Namrung (2650m) do Lho (3180m), túra byla dlouhá necelých 10 kilometrů.

Počasí nám stále přeje, dnes ráno je azurové nebe bez jediného mráčku. Hned za Namrungem se nachází pozůstatky kamenných domů původní vesnice. Před vstupem do každé horské vesničky jsou k vidění kamenné brány, uvnitř vyzdobené nádhernými malbami. Živočišné zastoupení v podobě mulů, krav a koní se rozšiřuje na jaky. Jaci potřebují ke svému životu drsnější podmínky a vyskytují se pouze ve vyšších nadmořských výškách (mezi 3000 a 5000 metrů). Divoký jak je v přírodě ohroženým druhem, dorůstá do výšky až dvou metrů a váží téměř tunu. Ticho hor je často proříznuto jejich typickým chrochtáním (podobné prasečímu). Divocí jaci byli v minulosti domestikování, využívá se jejich maso, mléko (obsahuje málo cholesterolu), srst. Jačí trus místní obyvatelé suší na domech a používají k topení.

Guesthouse v Lho má velkou společenskou místnost, která je vyhřátá ohněm sálajícím z krbu. Zaujme mě plastový model masivu Manaslu.

Shyala (3400m) a kritický den

Cesta z Lho je velmi krátká, necelé 4 kilometry. Děláme si procházku po okolí, včetně návštěvy buddhistického kláštera. Máme krásné výhledy na zasněžené masivy. Sedmý den treku je pro mě kritický. Po obědě se necítím dobře, vypadá to na otravu jídlem. Zvracím, mám průjem, bolí mě hlava a celkově jsem unavená a malátná. Celé odpoledne prospím, vzbudím se na večeři. Silou vůle do sebe nacpu několik lžic zeleninové polévky, ale dlouho ji v sobě neudržím. No co, i tohle je součástí horského přechodu. Pokoje jsou velmi jednoduché a profukuje jimi tak, že mám pocit, jako bych ležela venku. Navlíkám si péřovou bundu a kalhoty a přes spacák hážu dvě přikrývky. Jdu spát.

Samagaon (3500m) a výlet k jezeru

Po vydatném a dlouhém spánku, asi 10-hodinovém a zdřímnutí po snídani, se cítím mnohem lépe než předchozí den. Žaludek se uklidnil a vrátila se mě i chuť k jídlu. Rozhodla jsem se, že zkusím pokračovat dále v cestě. Další vesnice, Samagaon, je necelé 2 hodiny chůze od Shyaly. To zvládnu. A pak se uvidí, jak se budu cítit a jestli budeme dále pokračovat v cestě do sedla Larkya. Procházka mě prospěla.

Odpoledne jsme si udělali aklimatizační výstup k jezeru Birendra s nádherně modrou vodou a ke klášteru. Cestou potkáváme chlupaté černé jaky, kamzíky a bílé kostry.

Ubytování v Samagaonu máme u šerpy, který zdolal horu Manaslu bez kyslíku a má rád české horolezce 🙂 Na terásce s výhledem na vesnici a horské štíty si dávám oblíbený zázvorový čaj s medem. To je pohoda! Co více člověk potřebuje.

Samdo (3860m) a návrat do středověku

Ráno mám lehkou bolest hlavy, pravděpodobně z pobytu ve vysoké nadmořské výšce. Musím říct, že za celý svůj život jsem do sebe nenacpala tolik léků jako během jedné návštěvy Nepálu😂 ibuprofen (bolest hlavy a vysoká teplota), azitromycin (po příjezdu mě potrápila angína), metronidazol (střevní infekce), carbo medicinalis (pomáhá při průjmech, otravách jídlem, navazuje na sebe toxiny v trávicím traktu), loperamid (rychlé zastavení průjmu, nicméně neřeší jeho příčinu. Dostupné jsou dispergovatelné tablety s rychlejším nástupem účinku, ty mám vyzkoušené a fungují skvěle). Když už jsem u výčtu obsahu lékárničky, tak je dobré s sebou přibalit také náplast s polštářkem a desinfekci na případné ranky, nebo prasklé puchýře. Mít s sebou léky je nejenom na treku, ale vůbec v Nepálu nezbytná věc. Léky se sice dají pořídit na místě, v jakémkoliv obchodě, dokonce i antibiotika jsou volně prodejná, nicméně bych na jejich kvalitu moc nespoléhala.
Nesetkala jsem se s tím, že by jídlo nebylo chutné, naopak je vynikající, ale hygienické podmínky jsou na velmi špatné úrovni. Kontaminovaná může být voda, kterou se myje nádobí nebo omývají potraviny. Rizikové je v podstatě cokoliv, co neprošlo varem, například nakládaná zelenina, která je vždy součástí tradičního jídla Dal Bhat.

Devátý den putování: nádherná trasa údolím z vesnice Samagaon (3500m) do Samdo. Majestátní Manaslu se tyčí nad námi. Vesnička Samdo leží v nadmořské výšce téměř 4000 metrů a patří mezi nejvýše položené vesnice v oblasti Manaslu. Pouze 4 kilometry nás dělí od Tibetu. Tady se člověk ocitá zpátky v minulosti, přesněji řečeno ve středověku. Kamenné domy, potůčky, kde ženy máchají prádlo. Dáváme si aklimatizační procházku na kopec, kde máme vesnici jako na dlani.

Dharmsala (4460m), poslední zastávka před sedlem Larkya La

Naše skupina se desátý den rozděluje. Abdul, průvodkyně a jeden z nosičů se vrací zpátky do údolí a přes nejvyšší bod sedla s námi nepůjdou, kvůli výškové nemoci, kterou má Abdul. Jeho stav se ze dne na den zhoršuje a přechod by byl příliš rizikový. Loučíme se, přejeme si šťastnou cestu.

Trasa z vesnice Samdo (3 860m) do Dharmsaly (4 460m) není dlouhý, něco málo přes 6 kilometrů. Výhledy jsou nádherné a nemůžeme se jich nabažit, proto každou chvíli zastavujeme a kocháme se. Z obláčku přírodní nádhery mě nemilosrdně skopne ubytování, které je velmi jednoduché. Nevábně zapáchající matrace jsou rozprostřeny na kamenné zemi uprostřed bílé plechové boudy. Po obědě se namísto aklimatizačního výstupu rozhodnu pro spánek. Průvodcovu hlášku „The power of aclimatisation“ nahrazuji vlastní „The power of sleeping“:-)

Přechod přes nejvyšší bod sedla Larkya La (5106m) do Bimthang (3720m)

Dnešní den byl nejnáročnější z celého putování. Čekal nás výstup do nejvyššího bodu Larkya La, který se nachází ve výšce něco málo překračující pět tisíc metrů. Túra dlouhá necelých 16 kilometrů nás zabavila na 10 hodin. Vycházeli jsme s čelovkami na hlavách po čtvrté hodině ranní. Společně s námi šlo asi 8 dalších světlušek. Východ slunce nad zasněženými horami a velikánem Manaslu byl velmi nabíjející, nicméně výstup do sedla naopak vybíjející 🙂 Krizovou jsem měla asi hodinu při stoupání. Nevím, jestli to bylo celkovým několikadenním pobytem ve vysoké nadmořské výšce, nebo se u mě začínala projevovat horská nemoc, nicméně bolela mě hlava tak, že jsem myslela, že každou chvíli exploduje, špatně se mě dýchalo, místy jsem nemohla popadnout dech a měla jsem v hlavě motanici. Co mě hodně pomáhalo bylo hluboké pomalé dýchání a myšlenky na jídlo. Ve chvílích nejtěžších jsme si dělali legraci a natáčeli videa s horským průvodcem, to aspoň pomohlo člověka rozptýlit. Cesta z Larkya La také nebyla procházkou růžovým sadem. Místy byl sestup tak prudký, že bylo jednodušší jet po zadku svahem dolů. Zjistila jsem, že mačky dokážou být docela zrádné, když se zapíchnou tam, kam nemají. Po 10 hodinové túře jsme konečně dorazili do našeho ubytování v Bimthangu (3720m). Sice měl každý pokoj svůj záchod (což je na horské poměry opravdový luxus), nicméně horká sprcha v chatě netekla, pouze studená. Tak to ne, třetí den bez horské sprchy už psychicky nezvládnu. To je snad horší než mít v pokoji šváby. Vzniklou situaci vyřešil majitel chaty velice elegantně. Vodu uvařil do velkého kbelíku a na polívání jsem vyfasovala malý plecháček. Už dlouho jsem nezažila takový požitek z koupání. Myslím, že na treku člověk získává úplně jinou perspektivu, co je v životě důležité😊Po vydatné večeři, ke které jsme si dali skvělou domácí houbovou pizzu, jsme vysíleni zalehli v 19hodin.

Sestup do Gowy (2 515m)

Sestup z Bimthang (3 720m) do Gowy (2 515m) byl za odměnu, tedy pohodička. Po pravé straně následujeme obrovskou ledovcovou plochu, která je pokryta kamennou sutí. Necháváme za sebou bílé velikány a krajina opět začíná dostávat zelenou barvu. Horu Manaslu (místní ji přezdívají “Killer Mountain”) vidíme z opačné strany. Procházíme pohádkovým lesem, kde vykukují barevné Rhodonedrony a kde se nachází spoustu strakatých rostlin, které připomínají láčkovky. Na oběd ochutnáváme místní výbornou rakytníkovou šťávu. 

Sestup do Jagat (1300 m)

Poslední, 13.den treku nás čeká lahůdka v podobě 25 kilometrů dlouhého sestupu po prašné cestě do malé vesničky Jagat. Je to jiný Jagat než ten s červeným hotelem, kterým jsme procházeli 11. den treku. Napojujeme se na známý okruh okolo Annapuren. Kocháme se hezkými výhledy na vodopády, skály a zelená údolí. Přemýšlím nad tím, jak dlouho muselo trvat postavit cestu v nepálských podmínkách, bez moderních strojů, jaké známe v Evropě. Guesthouse, kde jsme ubytovaní je naprosto jiná kategorie než jsme měli možnost poznat na okruhu Manaslu. Velká postel, čistý pokoj bez hmyzu, vlastní záchod evropského stylu, teplá voda, která teče horká i po 10 minutách používání. Člověk si připadá jako v tom nejluxusnějším rezortu na světě. K večeři si dáváme taštičky momo plněné masem a zeleninou. Hláška dne: „Horká sprcha všechno spraví“

Naše dvou týdenní putování je u konce. Na závěr jen pár číselných poznámek. Zvládli jsme celkem ujít 160 kilometrů, vycházeli z nadmořské výšky 710 metrů, dosáhli nejvyššího bodu 5106 metrů a sešli dolů do 1300 metrů. Nejnáročnější pro mě nebylo každodenní chození a horský terén, nýbrž hygienický standard, švábi a pavouci. Nicméně i tohle bylo součástí dobrodružství, které řadím mezi jedno z nejkrásnějších v životě.